Hvězdy nám nepřály

20. listopadu 2013 v 17:39 | Glam Babe |  Knihy
Rozhodla jsem se, že svou první recenzi o knížce napíšu právě o bestselleru Johna Greena. V knihkupectví je u nás na pultech už nějaký ten pátek, já jsem si ji ale nechtěla kupovat, protože u valné většiny knížek, které mám doma platí pravidlo, že si je jednou přečtu, položím na poličku a už se na ně bude jen prášit. To je podle mě škoda peněz (u této knihy je to naopak-její cena nemůže vyjádřit, jak úžasná je!). Takže i přesto, že je kniha označená jako bestseller, jsem se rozhodla si na ni počkat v knihovně. Jakmile jsem ji měla doma, okamžitě jsem se do ní začetla.


Autor: John Green
Žánr: Román ze života
Díl: -
Originální název: The Fault in Our Stars
Počet stran: 240
Rok vydání: 2013
Nakladatelství: Knižní klub
Anotace:Zajímavá a citlivá knížka o šestnáctileté Hazel, která trpí rakovinou a sblíží se s Augustem, jemuž se údajně podařilo tuto nemoc překonat. Ti dva mladí lidé se výborně doplňují, a navíc je spojuje originální pohled na život i na chorobu, která je postihla. "Nejvtipnější smutný příběh" je napsán s mimořádným smyslem pro humor a sarkasmus a díky autorovu vyprávěčskému talentu vyznívá velmi působivě.



"Bylo to nesnesitelné. To všechno. Každá vteřina byla horší než ta před ní. Pořád jsem měla chuť mu zavolat a přemýšlela jsem, co by se asi stalo, jestli by to někdo vzal. V posledních týdnech jsme museli trávit čas jenom vzpomínáním, ale to nebylo tak málo; teď jsem přišla i o radost ze vzpomínání, protože nebylo s kým vzpomínat. Měla jsem dojem, jako by ztratit spoluvzpomínatele znamenalo ztratit samotné vzpomínky, jako by všechny ty věci, které jsme dělali, byly méně skutečné a méně významné než před několika hodinami."

Jak už název vypovídá, můžeme čekat spíše neveselý děj se smutným koncem. Šestnáctiletá Hazel trpí rakovinou plic. Hazel je se svým osudem víceméně smířená, nijak nebojuje a žije v každodenním nudném stereotypu. Jednoho dne se na podpůrné skupině seznámí s o rok starším klukem jménem Augustus, který boj s rakovinou vyhrál, ale místo nohy má protézu. Zamilují se do sebe a začíná láska, která nezná hranic. Augustus Hazel ukazuje, jak je svět skvělý a jak se člověk může radovat z každé maličkosti. Oba dva si zažili peklo a i tak spolu dokázali být šťastní. Nepřipouštěli si to, že jsou trošku jiní, nemocní. Věděli, že kdyby byli zdraví, vzali by se, měli děti. Věděli, že toto se nejspíš nikdy nestane, protože jim do cesty vstoupila zákeřná rakovina. Ale i přesto se milovali a jejich láska byla upřímná a já si troufám říct, že i pravá.

STRČÍ SI ZABIJÁKA DO PUSY, ALE NEDOVOLÍ MU ZABÍJET.
Na obou byla úžasná ta statečnost, víra a touha žít. Hodněkrát v průběhu čtení jsem si říkala, co by se mohlo stát, jaký by měli život, kdyby byli zdraví... Pak mě ale znova zasáhla ta pravda. Je to příběh ze života, přesto je ta láska tak... neskutečná. Krásná, čistá, silná.
BYLA BY PRO MĚ ČEST NECHAT SI OD TEBE ZLOMIT SRDCE.
Hrozně jsem si zamilovala Augustův a Hazelin pohled na svět, statečnost, názory, sarkasmus a způsob, jakým přijímali a zakrývali krutou realitu. Nedovedla jsem si představit, že bych se na svět i jen na chvilku dívala jejich očima - vědět, že jeden druhého brzy ztratí navždy, uvidí ho umírat a přesto vytrvat a až do konce se milovat. Nevím, jestli na tam byli hůř Augustus s Hazel, nebo jejich rodiče. Nemůže být lehké sledovat své dítě, jak je beznadějně zamilované, ikdyž jen na krátkou dobu, dívat se na tu bolest, jak mladý člověk trpí. Nejhorší je ta bezmoc.
Tahle knížka mi hrozně moc dala. Zaklapla jsem ji se slzami v očích a přemýšlela o životě. O svém a všech ostatních lidí. Nikdo si neuvědomuje, co vlastně má. Máme možnosti, máme čas. Ten Augustus neměl. Příběh byl opravdu silný. Nemoc si nevybírá. Může zaútočit dnes, zítra, za rok. Nic s tím nenaděláte. Můžete si maximálně užívat poslední chvilky. Užívat každý den, jako by byl poslední. Tohle motto podle mě nejvíc vystihuje knihu.






"Velkou část života jsem strávila snahou nebrečet před lidmi, kteří mě milují, a tak jsem věděla, co on dělá. To zatnete zuby, podíváte se nahoru a říkate si, že když vás ten druhý uvidí plakat, bude ho to bolet a vy budete v jeho životě představovat jen smutek, ale nechcete být jen smutkem, a tak nechcete brečet. Tohle všechno si říkáte a koukáte přitom na strop, a pak polknete, i když krk se vůbec nechce zavřít, a podíváte se na člověka, který vás miluje, a usmějete se."
MILUJI TĚ, V PŘÍTOMNÉM ČASE.
Knížka byla úžasná, velmi emotivní a hodně mi dala. Na takovou knihu se prostě nezapomíná a zůstane vám v srdci. Nevím, co jiného napsat.
10/10
(omlouvám se za špatné pozice obrázků)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 vali vali | E-mail | Web | 20. listopadu 2013 v 17:59 | Reagovat

viděla jsem to v knihkupectví ale nečetla

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama